Jdi na obsah Jdi na menu
 


Drakologie

8. 12. 2007

Draci

1. O původu draků

Kde se vzali draci?

A) montážní představy- z různých vjemů a vzpomínek je vytvořen obraz draka (např. v oblastech vulkanické aktivity- výpary = dračí dech, apod.)

B) menší, děsivě vypadající tvorové (ještěrky, žáby, netopýři, varani, chameleoni...)- jejich fantazijním zvětšením vznikli draci

C) archetypická vzpomínka na dinosaury (ale vymřeli velmi dávno? Co když se některé exempláře zachovaly v opuštěných oblastech do éry člověka?). Draci z ostrova Komodo- obří varani, přes tři metry, napadali návštěvníky.

D) nálezy pozůstatků dinosaurů

E) nálezy hnilobnými procesy pozměněných pozůstatků existujících tvorů (velryb a pod...)

F) náklonnost lidské fantazie k nejrůznějším obludám, zneužitá podvodníky- ve středověku přišívali na těla ještěrek netopýří křídla (dračí mláďata) a pod...

G) Nenechme se mýlit egocentrickými tvrzeními odborníků! Draci existovali a stále existují!

2. Slavní draci minulosti

Drak je prastarý tvor, známý snad ve všech mytologiích světa. Mezi nejstarší patří staroegyptský Ouroboros, drak zakousnutý do vlastního ocasu, či mezopotámský tvořitel-ničitel mořská dračice Tiamat, kterou zabil bůh Marduk. Tento boj pak byl opakován v každoročním rituálu stvoření světa. Babylonský Marduk však měl i svého miláčka, křížence ptáka noha a hada, psu podobného sirruše (živočišný druh) Mušrušu.

Řecký Ládón hlídal jablka Hesperidek, dokud ho nezabil ho Hérakles. Jeho tělo pak Héra proměnila v hvězdný prach, který rozhodila po obloze. Tak vzniklo souhvězdí draka. Řečtí draci vůbec běžně sloužili jako hlídací psi bohů, na což většinou doplatili, když si nějaký hrdina usmyslel získat jimi střežené poklady. Kolchidského draka, hlídajícího zlaté rouno, zabil Iáson. Delfského draka Pythona zabil Apollo Foibos a dračici Chimairu zabil Bellerofón. Thébského draka zabil Kadmos, jeho zuby pak zasel a z nich vyrostli ozbrojenci, kteří se až na pět pobili. Jejich potomci byl nazývání “zasetí”, řecky spartoi.

Germánští draci sice střežili vlastní poklady, ale většinou dopadli stejně, jako jejich antičtí kolegové. Fafnira z Písně Nibelungů zabil Sigurd (v Eddě, později znám jako Siegfried) a lázní v jeho krvi (podle jedné legendy ostatně nedobrovolnou- probodl draka zespoda ukryt v jámě) získal nezranitelnost, požitím dračího srdce pak znalost ptačí řeči. Severský Nidhoggr (požírač mrtvol) nahlodávající kořeny Yggdrasilu, měl větší štěstí. Smrt ho čeká až v čase Armagedonu. Také Midgardswurm, se kterým dle Eddy bojuje Thor, zemře až na konci světa. To anglosaský hrdina Beowulf svého draka už zabil.

Také Bible zná draky, mezi něž patřil i hadoještěr Leviatan a sedmihlavý, desetirohý drak z knihy Zjevení. Obecně byl drak v křesťanství symbolem Satana. V oficiální teologii s ním proto bojoval Kristus či archanděl Michael. Středověké bájesloví smísilo křesťanství se staršími mýty. Draci se mění z hadu podobných bestií na okřídlené heraldické čtyřnožce plivající oheň, soupeře rytířů, jako byl sv.Michal, sv. Hilarion či sv. Jiří (zrušen papežem Janem XXIII jako výmysl). S drakem bojoval též Dětřich z Verony. Rek Trut, zakladatel Trutnova, se utkal se saní.

3. Typologie draků

Draci jsou různí.

A) Východní draci jsou většinou laskaví polobozi, páni vodstva. Není divu, že se stali znakem Čínské říše. Byli a jsou symbolem vznešenosti, plodnosti, noci, nebe, urozenosti, atd... Ve staré Číně byl také udělován řád draka. Východní draci můžou, když se rozzlobí, způsobit přírodní katastrofy: povodně, zemětřesení, výbuchu sopek a pod. Obvykle jsou jednohlaví a různobarevní. Často zastupují síly přírody, jsou nebezpeční, ale ne zlovolní vůči lidem, spojeni s vodou, plodností, ale jsou také nespolehliví, někdy zapomínají na své povinnosti.


B) Západní draci jsou temnější. Jejich předkem je pravděpodobně Řecký a Římský jed vydechující, hadu podobný drakon (řec. = had, pronikavý pohled). Z tohoto slova pochází české drak, německé Drache, francouzké a anglické dragon, italské dragone či ruské drakon. Nejdříve to tedy byl okřídlený či bezkřídlý had. Hlavně ty neokřídlené s oblibou zaháněli či zabíjeli svatí, a to nejen muži. Podle Matyáše z Michonu zabila draka i Panna Maria. Podobným činem proslula také sv. Markéta. Středověkému heraldickému drakovi se ale více podobal už zmiňovaný kříženec hada a ptáka noha, Mardukovi zasvěcený drak sirruš. Měl čtyři dlouhé nohy, na zadních ptačí drápy, šupinaté tělo s dlouhým krkem a hadí hlavou s velkýma očima a kmitajícím jazykem, na ploské lebce mu rostly rohy. Později byly ke zjevu draka přidány další hlavy, často po useknutí hned narůstají, proto bylo třeba pálit pahýly žhavým mečem. Vícehlavý drak byl nazýván saň, drak bezkřídlý pak smok, či šmak. Stará angličtina znala termín wyrms, označující draky i červy, a tak někteří draci prosluli pod jmény jako červ z Lambtonu, lintonský červ či červ z Lofthouse. Ostatně již zmíněný severský Midgardswurm byl vlastně taky červ. Drakům se také někdy říkalo bazilišek (ač obecně se samozřejmě jedná o jiný živočišný druh), ještěrka, užovka, ještěr, bestie atd. (a to neuvádím nadávky, kterými je určitě častovali chrabří rytíři). Psána byla odborná pojednání o dracích. Mezi nejznámější patří díla Konráda Gesnera či jezuity Athanasia Kirchera (1665).

4. Boje s draky

Draci byli většinou zabíjení kvůli pokladům, které střežili, nebo proto že působili škody. Nemalý význam hrála také snaha hrdinů proslavit se. Mezi běžné škody, působené draky, patřilo plenění stád, ničení úrody, vesnic a měst. V Merlinově legendě bojující červený a bílý drak bořili hradby Vortigernova hradu. Co se týče pokladů, vlastnil je snad každý pořádný drak.

Specifickou kapitolu tvoří oběti drakům, jejichž tradice je stejně stará, jako draci sami. Nejčastěji byly obětovány princezny a panny vůbec (předpoklad, že princezna je panna). Už v Řecku měla být Andromeda, dcera krále Kefea a Kassiopey, předhozena mořské nestvůře, kterou poslal Poseidon. Perseus obludu zabil a Andromedu si vzal za ženu. Vytvořil tak předobraz archetypu zabíječe draků, který si bere princeznu. Tristan za zabití draka u Irského přístavu Weisefortu získal Isoldu pro svého strýce. Sv. Jiří bojoval s drakem o princeznu Aju. Roland osvobodil krásnou Angeliku, když zabil draka Orca. Dokonce i v Japonsku existuje příběh obětované panny, krásné Kunisady. Osmihlavého draka kvůli ní zabil Suzanoo a dívku tak získal.


Mrtví draci byli využíváni k nejrůznějším účelům. Pozření srdce umožňuje porozumět jazyku zvířat. Krev natřená na kůži způsobuje nezranitelnost, zuby nošené na šatech z kozí kůže chrání před všemi zly, tuk, jímž je obaleno srdce, pomáhá vyhrát všechny soudní spory, oči poskytují výtažek, který činí muže chrabrými. V dračí hlavě se nachází zázračný kámen, srovnatelný s východní dračí perlou hojnosti- poskytuje úrodu a bohatství. O dracích: “Hle, vysoce užitečný živočich (hlavně když je mrtvý)! Ale nejtěžší je najít aspoň jednoho, který by se chtěl nechat zabít.” (str.93, Mýty a legendy: Vlci, draci, bájná zvířata- Ragache, Philipps)

5. Draci ve fantasy

Draci jsou nepřehlédnutelnými obyvateli mnoha fantasy světů. Obvykle se jedná o draky západního typu, ačkoliv někteří nejen že nejsou lidem nebezpeční, ale dokonce se k nim chovají přátelsky nebo slouží jako jezdecká zvířata. Běžný drak je ale především mocný a prastarý nepřítel člověka. Typickým zástupcem takových draků je Shurakai, ohnivý drak, jehož mrtvolu nalezl pod Hayholtem král Jan a z jehož kostí postavil Dračí trůn (Williams, Tad). Také Igjarjuk, ledový červ z Urmsheimu, se kterým se utkal Simon, se nechoval zrovna přátelsky. Bohatě je zde využit motiv jedovaté dračí krve, která dovede hrdinu na hranici smrti, ale zároveň ho obdaří jakousi neurčitou, nadčasovou moudrostí.

Také draci, žijící v ohňovém moři Abarrachu, touží jen po smrti nenáviděných dvounožců. Drak čaroděje Zifnaba na Pryanu je mírumilovný jen pod vlivem kouzla a jinak má “rozčilující zvyk požírat lidi”, jak o něm říká sám Zifnab. Vrcholem zlovolnosti jsou pak temní a děsiví draci- hadi na Chelestře, světě vody. Jsou zde symbolem zla a jakési zvrácené moudrosti a mocné magie, jsou vším, co stojí proti životu, zástupci chaosu (Weis, Margeret; Hickman, Tracy).

Lidem i jiným tvorům jsou nepřátelští i Tolkienovi draci, stvoření Morgothova. Dělí se na draky studené (nejstarší) ledové a ohnivé (nejmladší). Někteří z nich, třeba Itangast nebo Scatha, prý byli bezkřídlí. Barvy měli různé, nezávisle na tom, ke kterému druhu náleželi (i ohniví draci byli modrostříbrní a ledoví rudozlatí apod.). Setkáváme se s draky obou pohlaví, ikdyž o jejich rozmnožovacích zvycích se nedozvídáme nic. Zato víme, že dračice Daelomin proslula velkou krásou. Známou skutečností je, že draci bojovali i mezi sebou navzájem, ze zoby, ze hry, o moc nebo poklady, např. Angurth přišel v utkání s Thorkmawem o jeden roh. Většinou také ovládali dračí kouzla, v čemž prý vynikal Khuzadrepa. Zabíjeli však především svým dechem (ohnivým či ledovým, podle druhu draka). Dokázali dlouhý čas strávit v hibernaci, většina z nich tak přečkala Druhý věk. Mimo jiné prosluli hromaděním pokladů a lehkým spánkem. Sídlili obvykle v jeskyních v odlehlých oblastech a čas od času přepadali obydlené kraje, především aby rozmnožili své bohatství. Byli to tvorové inteligentní, ale hrabiví a zlí.

Jiný je osud draků na Krynnu. Mnoho z nich stojí také na straně zla, ale ve službách Dračích Velmistrů. Jejich inteligence i síla slouží lidem, létajícím na jejich hřbetech. Jsou zde však také draci dobra, zlatí, bílí a bronzoví, kteří vstupují do služeb lidí, i když jako svobodný národ, aby bojovali proti Královně temnot. I tito draci dokáží hibernovat, i oni mají moudrost věků a ovládají magii, alespoň ti nejmocnější z nich. A, samozřejmě, jsou to vynikající letci.

Draci Pernu jsou lidmi ceněni především pro své letecké schopnosti. Dokáží se také přemisťovat mezimezím (variace na hyperprostor) a umí tak skákat nejen mezi různými místy, ale i časy. Jejich inteligence je spíše emocionální, nepodobná lidské a s jejich jezdci je váže hluboké citové a telepatické pouto. Když jezdec, se kterým se drak zasvětil (spojil) hned po svém vylíhnutí, zemře, zvolí drak také smrt. Tito draci chrlí oheň za pomocí ohňovce- jakého si druhu kamene, který žvýkají a vytváří z něj hořlavou směs. Vyskytují se v různých barvách, ale ze samic jsou plodné pouze zlaté královny, z nichž nejslavnější byla Ramoth. Na Pernu žijí také ohňoví dráčci, menší příbuzní velkých draků. I je lze zasvětit a také oni dokážou skákat mezimezím. Jsou však mnohem méně inteligentní, než velcí draci, jsou to spíš hraví psíci se silnou schopností empatie (McCaffrey, Anne).

Draci na Midkemii kdysi sloužili jako letečtí oři mocné rase Valheru, když však byli jejich páni poraženi, zůstalo draků jen málo. Také oni jsou nesmírně inteligentní, moudří a dlouhověcí. S lidmi se většinou nestýkají, jen někdy je boj o záchranu světa postaví na stejnou stranu. V Midkemii také existují zlatí draci, kteří dokáží přijímat lidskou podobu. Taková je například Ryana (Feist, Raymond E.).

Zlatým drakem, beroucím na sebe lidskou podobu a chránícím jiné svého rodu je i Sapkowského hrdina Tři Kavky- drak Villentretenmerth. I on je dlouhověký, alespoň v porovnání s lidmi, moudrý a i když často musí bojovat s lidskou cháskou, dalo by se říct že patří k těm “dobrým” drakům.

Skutečně moudrými, prastarými, i když zdaleka ne dobrými bytostmi jsou draci v Zeměmoří. Jen oni už ovládají jazyk stvoření- starořeč, podstatu světa a magie. Jen oni v této řeči mohou lhát, zatímco lidé musí mluvit pravdu. Pohlédnout jim do očí znamená propadnout jejich moci. A jen drakopáni, nejmocnější z čarodějů, kteří znají pravá jména draků, je mohou ovládat. Jedním z těchto draků je i Jevaud, se kterým se setká Ged. Draci Zeměmoří milují poklady a často kvůli nim plení lidská sídla. Ani jejich vzájemné vztahy nejsou vždy nejlepší. Dokážou chrlit oheň a vodu nemají zrovna v lásce. Líhnou se z kožnatých vajec. Nejsou ale ze své podstaty zlí, mají zkrátka vlastní vůli a každý jinou povahu.

6. Dračí podstata

Co jsou to draci? Co je jejich podstatou?

A) Vzhled draků je tedy různý. Snad všichni jsou šupinatí a velcí (i když každý jinak), jsou silní, většina dokáže létat, mnozí chrlí oheň, většinou se líhnou z vajec a mají pohlavní dimorfismus. Mívají dvě nebo čtyři tlapy a často rohy. Většinou jsou v Evropě nazelenalí či šedí, na Východě a ve fantasy nejrůznějších barev.

B) Povaha draků je také nejednotná. Kromě výjimek jsou inteligentní až moudří, jejich vztah k lidem, pokladům, dobru a zlu je však velmi proměnlivý. Snad všichni jsou mocní a hrůzostrašní a většinou i krásní.

C) Mezi významné vlastnosti draků patří hypnotická moc jejich pohledu a dračí řeči- drakomluvy (buď v ní nemohou lhát draci nebo lidé nebo obojí). Jejich krev je většinou jedovatá (Tristan se otrávil, když zasunul uťatý dračí jazyk do své boty), stejně jako jejich dech, který je nejčastěji ohnivý (příslušnost k podzemním, temným bytostem, peklu?). Hodně draků má rádo vlhko a tak často střeží studny a prameny. V Orientě se rádi vyskytují v kalných řekách či bouřkových mračnech. Většinou žijí daleko od lidského osídlení, často v hlubokých, vlhkých jeskyních nebo v bažinách. Rádi jedí a pijí, ale někteří západní draci nikdy nespí, občas ani nemají oční víčka. To východní draci si většinou rádi pospí.

D) Draci symbolizují nejčastěji živly země a ohně, ale také vzduchu- jsou to letci, i vody- mnozí mají rádi vlhko. Někteří jsou zástupci chtonických sil chaosu (Tiamat). Častý je symbol draka strážce, ať už pokladů, ale i moudrosti a tajemství. Dračí poklady, jsou li získány násilím, na sobě většinou nesou kletbu a svému uchvatiteli působí zlo. Před drakem stojí mnohý hrdina sám, je to setkání tváří v tvář. Snad proto bylo zabití draka často vnímáno jako součást zasvěcovacího obřadu. Vítězství nad drakem symbolizovalo porážku strachu, slabosti a zla. Skoro všichni draci, podobně jako severští obři, jsou prastaří, stejně jako svět, jsou starší než člověk a bozi.

7. Draci a čas

Podstata draků je tedy časová. Jsou dlouhověcí, vyjmuti z toku času, dokáží hibernovat. Jsou sám čas- střeží poklady- především moudrost a vědění (ale také bohatství, slávu, moc- zkrátka vše, po čem člověk touží). Na východě, stejně jako čas, jsou vnímáni spíše jako dobří, jako dárci a rádci, symbol stáří, moudrosti, věčnosti. Na západě, opět jako čas, jsou spíše nepřáteli, ničiteli, požírači nevinnosti (pannen), shromažďovateli bohatství bez užitku (z hlediska lidí). A západní člověk- rytíř- jim toto bohatství chce vyrvat násilím, chce získat moudrost, vědění, zážitek, a to vše pokud možno hned. Takto získané poklady však na sobě často nesou prokletí, nedají člověku štěstí. Zabitím draka je zabit čas, proto princové a princezny nestárnou, žijí spolu šťastně až do smrti, což je formule, která v podstatě vytrhává příběh z plynutí času. Draci jsou čas sám a tak s ním jsou chápáni jako zlo, smrt, zkáza, Satan, nebo jako dobro, moudrost, vznešenost. Vždy však jsou mocní a nebezpeční.

Varování na závěr: Nezahrávejte si s draky.

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

Portrét